Vánoce jsou tady, Vánoce jsou tady...

Slova z reklamy na Coca Colu dokonale uvedly to o čem chci dneska psát...

Je začátek listopadu, obchodní centra a ulice se začínají hemžit vánočními světly, ozdobami a umělými stromky. Tím vším se nám ochodníci snaží naznačit, že už máme konečně začít dělat tržby a nakupovat svým nejbližším vánoční dárky. Ač to z jejich pohledu chápu, pro mě jako obyčejného člověka, je to vcelku obtěžující. A cpát lidem čokoládového Mikuláše a adventní kalendáře už od půlky října mi přijde absurdní. Možná to na mě má jiný účinek než by mělo, ale rozhodně mi to nenavozuje vánoční atmosféru. Jediné co mi to přináší je stres z nacpaných obchoďáků a nervozních lidí v něm. 

Jako malá jsem asi jako každé dítě Vánoce milovala. Ne jen kvuli dárkům, ale kvuli té atmosféře - zcela jedinečné a vzácné. Vánoce byly a jsou jen jedou ročně. Celý měsíc jsem se těšila a doma hledala dárky. Milovala jsem tu vůni cukroví a skořice. Zdobení vánočního stromku. Pohádky a filmy v televizi s vánoční tématikou. Dokonce jsem v tom období překonala i svůj přirozený odpor k zimě a sněhu a měla z něj radost. 

Ale čím jsem starší tím víc vnímám to, že Vánoce jsou mnohem víc o stresu, podrážení si noh v obchoďáku, abych já měla tu nejlepší věc a ne o té užasné, neokoukané atmosféře. Nemůžu říct, že bych dneska už Vánoce neměla ráda, ale tenhle všechen předvánoční shon, za který si vlastně můžeme sami mi to prostě kazí.