Rosnička hlásí

Mám spousty nápadů a myšlenek o čem bych mohla psát, ale vždycky se nějak rozutečou nebo je nedokážu zformulovat. Teď právě se mám učit cosi z právní teorie a asi nemusím nikomu vykládat jak moc se mi nechce a jak to už od rána odkládám a odkládám a odkládám. To je ta pravá chvíle na to něco napsat.

V pátek začal i nám v Praze padat sníh. Nemám ráda sníh, zimu, studenej vítr v obličeji a vůbec, ale v pátek musím přiznat, že to byl docela fajn zářitek. Seděli jsme s kamarádem v baru a najedou se všichni začali sbíhat ven. Z toho jsme usoudili, že se asi něco děje, tak jsme se šli podívat taky. A co jsme viděli - napadal sníh, snad pět centimetrů. Bylo to krásný a kdyby mi to nepadalo na hlavu a nefoukal ten ledovej vítr řeknu, že snad i poetický. Ale ten běh ve dvě ráno na tom místy namrzlym sněhu už tak peotickej nebyl, ale všechno dopadlo dobře a zajíce jsem nechytala.

Co mě, ale naštvalo bylo, že cestou domu u nás v ulici, kterážto jako slepá ulici na kraji Prahy nebyla vymetená, vyšlapala krásný obloučky a smyčky a ten sníh... do rána roztál.

The Perks of Being a Wallflower:

Kdo to zná už jistě ví, že tenhle článek se bude týkat filmu. V češtině se jmenuje Charlieho malá tajemství nebo Ten kdo stojí v koutě. Musím se přiznat, že jsem absolutně nepochopila, proč jednomu filmu přeloží dva různé názvy. Ale i tak stojí za shlédnutí. Já ho viděla v období, kdy jsem se teď válela domu několikrát a mám chuť si ho jít pustit ještě jednou. .-)

Tenhle film absolutně vyvrací myšlenku, že američani umí točit jen hloupé romantické komedie, kterou mám v sobě vrytou. Hraje tam Hermiona... teda Ema Watson, takže i fanoušci Harryho Pottera si přijdou na své, hehe.

Hlavním hrdinou je Charlie, který je právě tou "wallflower", což má být člověk, který není moc společenský, více pozoruje než se zapojuje. Charlie přijde na střední školu, najde si nové přátele a pomalu začínáme zjištovat čím vším si Charlie prošel a proč je jaký je. Nejlepší je ten moment, kdy si uvědomíte, že to asi není smutný příběh 

No Idea

Všichni jsme si asi všimli, že dlouho se tu neobjevil žádný nový článek. Nejspíš mě opustila můza. Absolutně netuším o čem psát, ale nechci nechat blog upadnout v zapomnění, proto se alespon pokusim shrnout co se (ne)dělo v posledních pár týdnech. 

Jeden z důvodů, proč jsem nepsala bylo také to, že mi život znepřijemňovaly nepříjemné zdravotní potíže, létala jsem od doktora k doktorovi a nikdo neví co se mnou. Taková tak klasika. Ale aspoň mě po měsíci a půl přestalo bolet ucho, které má ve zvyku kazit mi život. Nakonec to skončilo u toho, že veškeré mé problémy současné pravděpodobně pramení od stresu. Nicméně neměla jsem ani trochu náladu něco psát, a když jsem měla náladu, nevěděla jsem co. Ono být takhle doma je sice příjemný, zvlášť, když školu máte rádi stejně tolik jako já, ale maturita se blíží a já teď musím dohánět a dohánět... 

Naštěstí se stalo i pár příjemných věcí, po delší době jsem se viděla s několika přáteli, které jsem delší dobu neviděla. Dokonce se to seběhlo v několika dnech hned za sebou, takže jsem měla pocit, který jsem dlouho neměla - cítila jsem se oblíbeně.

Navštívila jsem první koncert kapely svého spolužáka Accent Trick, který byl skvělý. Já samozřejmě nepochybovala o tom, že to bude dobré, ale to že mě to zaujme tak moc jsem nečekala. Strašně jsem si to užila, ač na to možná mělo vliv i to, že jsem po čtrnácti dnech byla někde jinde než doma nebo u doktora. A protože jsem z toho opravdu nadšená přidávám i nahrávku z koncertu. Leč je tedy dost nekvalitní, špatně nazvučná.. stejně to bylo bezva!

Válení se doma přineslo i sledování seriálů. Objevila jsem 2 Broke Girl, dál jsem sledovalalegendární Breaking Bad, které jsem ještě nebyla schopná dokoukat, shlédla jsem dvě série Lost Girl, ale ta třetí už prostě není ono. Stále se držím Doktora House ačkoliv jsem to celé viděla už asi dvakrát. Taky dokoukám Dextera, který taky pro mě patří mezi legendy a jeho "náhradníha" Raye Donovana. A taky se rozjela pátá sezóna Misfits. A nemůžu zapomenout na Doctora Who, kterýho prostě miluju!

A co se hudby týče, tak abych neustále dokola neomýlala Arctic Monkeys a jejich nejnovější album AM a Peteeho Dohertyho jeho současnou kapelou s Babyshambles (která tu mimochodem bude mít brzy koncert, na který bych strašně ráda šla, ale 7 stovek je 7 stovek a mít je tak mu je dám, ale já je prostě nemám) a The Libertines, dám sem dnes něco trochu jiného. A to konkrétné dvě dámy a to britskou zpěvařku Florence Welch s její kapelou Florence + The Machine a z Austrálie pocházející Bertie Blackman, jejichž tvorba se mi prostě líbí! (..facebooková degenerace?)

A také se musím přiznat, že už mě snad taky trochu přepadla vánoční nálada. V pátek v noci, když jsem se vracela z hospody těma setmělýma ulicema, všude svítilo vánoční osvětlení na pouličních lampách, stromek na náměstí už taky svítil. Vypadalo to moc pěkně. Taky táta už tradičně začal zapalovat františky jak je jeho vánočním zvykem. Dokonce už mám i prvné vánoční dárek, ale stres mě ještě pořád nepohltil a doufám, že ani nepohltí Třeba je letos nebudu dárky kupovat 24. dopoledne jako obvykle. Who knows...

PS: Kdyby se v článku objevovaly chyby a překlepy je to tím, že jsem do záděry chytila zánět, mám oteklý snad půlk cělý palec, hnisá mi.. no detailů vás asi raději ušetřím. Mám ho celý zamotaný, ale vypadá to,že višňák snad zabírá. Kdo by řekl, že z něčeho tak hloupého jako je záděra se může stát něco tak bolestivého a život z nepříjmeňujícího.

Když to po sobě tak čtu, říkám si jestli si z toho nedělám spíš osobní děník než blog, ale co. Pořád lepší než točit dvacet minut dlouhá videa o tom jak nemůžu psát dvěma typy propisek. :-)